Zpověď již dospělé ženy

domaci-nasili

Dobrý den,

přiznám se, že mi lépe jde sbírat osudy a zkušenosti druhých, a pak o nich psát, než sepsat svůj vlastní osobní příběh. Až teď jsem se rozhodla pokusit se něco sepsat. Co z toho vyjde, uvidím.

Měla jsem nádherné dětství. Mám mladší sestru a báječné rodiče. Taťka navíc pracoval jako horník, a tak jsme neměli nouzi o peníze. Mamka zůstala v domácnosti a starala se o nás. Byli jsme rodina jako ze žurnálu. Měli jsme první barevnou televizi v celém paneláku, od mého narození naši vlastnili tehdy luxusního žigulíka, pořídili si mezi prvními automatickou pračku, video a další vymoženosti, které přinášela doba. Díky své práci a častým přesčasům měl taťka spoustu dovolené, a tak jsme každý rok jezdívali v době prázdnin na krásné pobyty z autoturistu do různých kempů, do chatek. Vždy týden na jedno místo, týden na druhé a pak jsme na čtrnáct dní jezdili za příbuznými do Čech. Naši jediní bydleli na Moravě, zatímco celá naše rodina zůstala v Čechách. Užívali jsme si babiček, dědů, tetiček a strejdů. V Chomutově jsme měli „základnu“ u rodičů mé mamky. Odtud jsme jezdili do tehdy ještě východního Německa. A tak jsme my, já a má sestra, měly to nejluxusnější oblečení a hračky, které nám ostatní děti záviděly. Pochutnávaly jsme si i na gumových medvídcích, které se u nás ještě neprodávaly.

Úspěšně jsem odmaturovala, udělala státnici a život mě vyplivl do světa dospělých. Začala jsem pracovat v nemocnici na ředitelství jako účetní, kde se mi líbila jak práce, tak pracovní kolektiv.

Našla jsem si svého prvního kluka, lépe řečeno on si mě našel, a prožívala svou první lásku. Vše bylo úžasné. A snad aby toho štěstí nebylo tak moc, po třech letech jsem se se svým přítelem rozloučila kvůli jeho sklonům k alkoholu, které nedokázal kontrolovat. A pak jsem onemocněla maligním melanomem. Bylo mi něco kolem dvaceti let, když jsem šla na operaci.

Ale i to jsem zvládla a dnes jsem zdravá. Asi největší kopanec mi život uštědřil, když jsem poznala svého dnes již bývalého manžela. Bydlel kousek od nás a já tehdy venčila svého prvního psa Dastíka. Můj mazlivý pes se nechal od něj hladit. A od té doby jsem ho potkávala denně. Vždy říkal, jaká to je náhoda, že se potkáme. Až pak jsem zjistila, že to tak úplně náhoda není a on si vždy dá tu práci a čeká u našeho domu, až půjdu psa venčit.

„Kdo to je?“, ptaly se kamarádky a já vesele odpovídala, že kamarád mého psa.

Jenže „kamarád mého psa“ měl najednou zdravotní problémy. A já v tu dobu právě přišla na ten melanom. On měl karcinom ledviny a musel na operaci. Slíbila jsem mu, že ho v nemocnici navštívím. Brala jsem ho jako kamaráda. Jsem hodně citlivý a lítostivý člověk. Nemohla jsem ho nechat v nemocnici a nenavštívit ho. V nemocničním pokoji se shromáždila celá jeho rodina. Když jsem vešla do pokoje a hlasitě pozdravila, usmál se a představil mě jako svou přítelkyni. Byl po operaci, nemohla jsem jeho mámě, nevlastnímu tátovi, bratrovi a ostatním vysvětlovat, že to je jen kamarád. A tak jsem ho dál navštěvovala a poslouchala jeho mámu, jak si maluje naši šťastnou budoucnost. Mně se nikdo na nic neptal.

„Později vše vysvětlím“, říkala jsem si.

Pak ho propustili domů a já ho navštěvovala i tam. A pořád nebyl čas si promluvit o tom, jak vnímáme jeden druhého. Lépe řečeno: On čas byl, ale kdykoli jsem se snažila vysvětlit mu, jak se náš vztah má, vždy se mu zázračně „přitížilo“. Měla jsem ho sice ráda, ale jinak, než si představoval. Poté, co byl fyzicky jakžtakž v pořádku, nastalo léto a my se rozhodli zajet si společně na dovolenou do Jeseníků. Hory miluji a my strávili krásný týden na Malé Morávce. Přesto všechny mé kamarádky na Josefovi, jak se jmenuje, viděli něco zlého. Ani mým rodičům se nezamlouval.

Jedna má kamarádka mi dokonce jednou řekla:Jestli s ním začneš chodit, ztratíš mě jako kamarádku.“ Teď trochu předběhnu, když řeknu, že kamarádku mám pořád, ale jsem už dávno rozvedená.

Na truc taťkovi a všem známým jsem si pořídila vlastní mini byt, malou garsonku za peníze, které mi naši spořili do výbavy. Tak jsem se s Josefem mohla vídat, jak chtěla. On měl svůj byt, já svůj. A pak jsem otěhotněla. Nebylo to vlastně z lásky, a hlavně to bylo poprvé, kdy jsem s ním měla něco intimnějšího. Měl to dobře vymyšlené, věděl, že bych si ho jinak nevzala. Ano, i svatbu mi mí blízcí vymlouvali. Ale Josef přišel s tím, jak by to vypadalo, kdyby se naše dítě narodilo do nemanželského vztahu. A já mu dala za pravdu.

Jen pár hodin po svatbě mi ukradl snubní prsten. A pak přicházelo jedno překvapení za druhým. Naštěstí jsem na tom byla zdravotně tak, že jsem se nemohla k němu přistěhovat a dohodli jsme se, že se k němu do jeho většího bytu přistěhuji, až se miminko narodí. Přesto jsme trochu jeho byt zařizovali na příchod dítěte. Já denně mnohokrát zvracela a sotva jsem stála na nohách.

A právě v té době začal být můj manžel agresivní. Párkrát mě napadl a při jedné návštěvě napadl i mou mámu. Držel ji za krk a pokoušel se ji škrtit. Tehdy jsem musela poprvé volat policii. Snažil se napadnout i přivolanou hlídku, a tak byla přivolána posila. Až tváří v tvář pěti policistům se zklidnil. Tehdy ještě neexistoval zákon o vyhoštění z bytu a leccos bylo jinak. A tak jsem se svému manželovi začala vyhýbat. Později vyšlo najevo, že má dluhy všude, kde se podíváte. Odpojili mu plyn, hrozilo odpojení elektřiny. A protože neplatil ani svůj byt, následovalo soudní řízení a měl soudní vystěhování.

A přišla krutá pravda: Po svatbě trval na tom, abych ho natrvalo přihlásila do svého malého bytu. Nechápala jsem proč, když má mnohem větší byt s balkónem. Tak jsem to už zjistila. Můj muž si myslel, že tak přijde k vlastnickému právu k mému bytu. Nic takového se ale nekonalo, putoval ke své matce. Přesto za mnou dál chodil a snažil se mě přesvědčit, že už bude lepší. A já mu chtěla věřit. Vím, že si každý asi řekne, že jsem byla hloupá nána, ale já jí skutečně byla. Mladá, pětadvacetiletá holka, trochu ještě zamilovaná, čekající své první miminko, na které jsem se, navzdory tomu všemu, moc těšila. A tak jsem se mu snažila odpustit. Dokonce jsem si půjčila od rodičů nemalou částku peněz, které jsem mu půjčila.

Mimochodem, dodnes ji nesplatil a rodiče díky mé důvěřivosti o peníze přišli. Pár dní před porodem za mnou přišel. Začal mi vyprávět, jak to vše zvládnu, když jsem doma sama.

Čekám první dítě, jak si pomůžu? Nabídl mi, že u mě bude do porodu. Tak mě vystrašil, že jsem souhlasila.

Taťka mě onen den odvezl do porodnice a můj manžel jel s námi. Chtěl být u porodu a já si říkala, že když bude u malého od začátku, bude k němu mít vřelejší vztah. Byl u porodu, rozplýval se štěstím a byl hodný. Bohužel tento pocit štěstí trval jen tři dny. Po třech dnech, když jsem se vrátila domů do svého bytu, můj maličký chlapeček začal plakat a on neváhal a hodil po něm hračku. Mířil na obličej. A začalo nové peklo.

Můj muž začal vyhrožovat nejen mně fyzickou likvidací, ale i malému. Vyhodila jsem ho tehdy ze svého bytu a přísahala, že už nikdy ho nechci vidět. Od tohoto dne mě sledoval na každém kroku. V parku se schovával za každičký strom, dokonce mě i fotil, když jsem na konci října potřebovala malého přebalit a využila při tom restaurace, kde pracovala má kamarádka. Venku byla zima a mokré dítě jsem domů nechtěla vézt. Můj muž snímky potom použil jako svědectví, že chodím po hospodách. To mu sice nevyšlo, ale i tak se snažil všemožně mi ublížit. Vyhrožoval mi, že mi podpálí můj přízemní byt. Volal k sousedům, kde se představoval různými mužskými jmény a chtěl mě k telefonu, jen aby zjistil, nemám-li přítele. A já se přitom starala jen o svého syna a zařekla se, že muže už nechci ani vidět. Napadal mě při projížďkách s kočárkem s nožem v ruce, tak se stalo každodenní tradicí, že jsem se vracela domů v doprovodu policie. Před tou vždy utekl. Ale nikdo s tím nic nechtěl dělat. Na policii mi řekli, že zasáhnout mohou, až mě skutečně zraní a zranění si vyžádá alespoň týdenní léčení.

Když byly mému synovi necelé dva měsíce, onemocněl zánětem průdušek a musel do nemocnice. Samozřejmě jsem se nechala hospitalizovat také. Syn byl vše, co jsem měla. K němu jsem vzhlížela, pro něj jsem nevzdala svůj boj o štěstí. Při stálém napadání od manžela jsem mnohokrát přemýšlela, zda vše neskončit. Byl tady ale malý Lukášek, a ten mě potřeboval. A tak jsem se snažila vybojovat pro sebe a syna kus toho štěstí. Zažádala jsem o rozvod a říkala si, že jednou to mého ještě manžela přejde. V nemocnici jsem ale onemocněla meningitidou a pásovým oparem zároveň. Byla mi udělána lumbální punkce a byla jsem převedena na infekční oddělení. Syna bez mého souhlasu dali jeho otci na hlídání. Byla to strašná situace. Měla jsem velké bolesti, píchali mi opiáty, užívala jsem spoustu léků, které můj žaludek začal odmítat. A tak primář nařídil veškerou léčbu zajistit jen prostřednictvím kapaček. Týden v kuse mi nepřetržitě kapaly léky do žil. Já nevnímala den a noc, měla jsem bolesti a cítila se vyčerpaná. Navíc jsem den co den plakala po svém synovi. Manžel s ním sice jezdil za mnou na návštěvy a já svého syna mohla vidět spícího v kočárku přes okno, nevěděla jsem ale, jak s ním zachází doma. V minulosti mi vyhrožoval, že syna unese do zahraničí atd. A já nemohla dělat nic, jen čekat, až budu schopná se o syna postarat. Po týdnu jsem zažádala o propuštění na vlastní žádost. Primář se divil, že jsem se zbláznila. Ale já syna namohla dál nechat s jeho otcem. Tehdy si primář zavolal mého manžela k sobě do kanceláře. Manžel mu musel slíbit, že ještě alespoň týden budu ležet v posteli a nic nesmím dělat. A také, že dva týdny nesmím ven. Veškeré práce měly být na manželovi: vaření, péče o dítě, nákupy atd. Já měla jen ležet. Manžel vše slíbil a sanitka mě odvezla domů.

Když jsem přišla do svého bytečku, nemohla jsem věřit vlastním očím. Byt byl totálně vybílen. Můj manžel posbíral vše, co mělo nějakou cenu a navíc přibral věci, ke kterým jsem měla nějakou citovou vazbu. Neštítil se vzít mi např. stříbrný dívčí řetízek se srdíčkem, který jsem dostala od své první lásky, ale nezastavil se ani před sešitem básniček, které mi psal můj kolega v zaměstnání, který mě platonicky miloval. Vše bylo pryč. A navíc i peníze, šperky atd. A zmizelo i 10 sunarů! Za pouhý týden. Můj muž přišel ke mně a donutil mě podepsat, že výživné dopředu na půl roku pokryla péče o syna. A řekl, že malému musel dokoupit sunar, plínky atd. Přitom vše bylo doma na mnohem delší dobu, než na pouhý týden, co jsem byla v nemocnici. Vyhodila jsem ho znovu, tentokrát na dobro. Od jeho známých jsem pak zjistila, že synovy sunary chodil prodávat. A zůstala jsem sama, nemocná se synem. Přesto jsem věděla, že miminko potřebuje na čerstvý vzduch. Denně jsem ho s vypětím všech sil vozila na procházku. Párkrát jsem byla tak slabá, že jsem zvonila na sousedku, aby byla tak hodná a syna mi přinesla z kočárku domů. Měla jsem nízký tlak a omdlévala. V noci jsem k synovi chodila na etapy, mnohdy i lezla po kolenou. Ale vše jsem zvládla. Musela jsem, syn mě potřeboval.

Já se rozvedla, i když u soudu jsem si vyslechla tvrzení mého tehdy ještě manžela, že žijeme v harmonickém vztahu, on mě miluje a syna taky. Dokonce se pokusil zvrátit rozvod tím, že si ovázal hlavu obvazem a chodil mi tvrdit, že má nádor na mozku a umírá. V soudní síni si zase lehal uprostřed líčení na zem a předstíral, že zkolaboval, chytal se za srdce s tvrzením, že má infarkt. I přesto jsem se rozvodu dočkala. Až do synových dvou let se snažil napadat mě i syna. To už mi ale rodiče koupili můj současný byt. A taky jsem se už nebála. Věděla jsem, že se strachem a lítostí nad ním nezvítězím. Zažádala jsem o zrušení jeho rodičovských práv k synovi, čehož jsem nedosáhla. Soud ale navrhl jeho styk s dítětem jen zřídka a v mé přítomnosti, aby dítěti nemohl ublížit. Můj bývalý muž ve skutečnosti o syna nestál a nikdy svého práva nevyužil. Syn ho nikdy neviděl, jen jednou, když byl ještě maličký a můj bývalý manžel nás napadl a syna vyklopil z kočárku-golfových holí. Nikdy si na syna nevzpomněl ani na Vánoce a jeho narozeniny. A neplatil výživné a dodnes neplatí, se světlou výjimkou, kdy pošle dnes již téměř čtrnáctiletému synovi 800 korun jako výživné. Dluží nám hodně peněz, my ale máme od něj klid, a to je k nezaplacení. Čert vem peníze, hlavně, když můžeme klidně spát a víme, že nám od něj už nehrozí akutní nebezpečí. Probíjím se, jak můžu a ze syna se stává chlap.

Během těch let jsem měla nějaký ten vztah. Vždy ale zvítězil můj strach. Vím, že syn jednou vyroste a bude mít svou vlastní rodinu. Vím, že možná bych měla něco zkusit. Uvědomuji si také, že každý není stejný, jako můj bývalý muž, o kterém později lékaři prohlásili, že je to psychopat s agresivními rysy. Vím, že mě potkalo to, co jen tak někoho nepotká.

A možná mi to i něco dalo. Dokáži si vážit hodných lidí. Dokážu se nyní už i radovat z maličkostí, těšit se z krásného dne na horách a snad jsem i silnější. Naučila jsem se rozhodovat za sebe a svého syna, stát si za svým. A mám krátce hodného kamaráda, s kterým máme společné koníčky. Jako by po letech doslova „spadl z nebe“. Je slušný, milý, hodný. Zatím. Má krásný vztah se svými rodiči, je hodný k mému synovi i ke mně. A chystáme se na svou první dovolenou, tak nám držte pěsti, prosím. Vážím si ho, a co bude dál, to ukáže čas….

Tak, jsem u konce se vzpomínáním, v současnosti. A budoucnost je před námi. Jaká bude, se teprve uvidí, já jen věřím, že to nejhorší, co jsem měla zažít, jsem už zažila.

S pozdravem Vaše čtenářka

Pegonela

Hodnocení článku:

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (187 hlasů, průměr: 4,71 z 5)
Můžete přeskočit na konec komentářů a zanechat reakci. Příkaz PING není nyní povolen.

21 reakcí na “Zpověď již dospělé ženy”

  1. KayTee napsal:

    To je síla, držím vám pěsti, abyste byla už jenom šťastná!

  2. pegonela napsal:

    Moc děkuji, to nejhorší už mám, doufám, za sebou.

  3. helenfon napsal:

    Pavlo,zkuste věřit,že se vše k dobrému obrátí a vy už budete žít v klidu,
    Mě osobně pomáhá motto: “ CO MĚ NEZABIJE,TO MĚ POSÍLÍ.“
    Řekla to kdysi paní Květa Fialová a to je opravdu moudrá žena,které si moc vážím…
    Tak se držte! Helena.

  4. pegonela napsal:

    Děkuji, paní Helenko.

  5. Alecram napsal:

    Pavli,na jednoho člověka je toho až dost. Moje dcera měla také hrozný život, ale zatím nemám sílu o tom někde psát.
    Přeji Ti, abyste se synem byli konečně šťastni. Užívejte života, co to dá!

  6. pegonela napsal:

    Mě to stálo také hodně přemáhání. Chtěla jsem se jednou vypsat, tak přišel ten čas. Psaní mi hodně pomáhá. Děkuji moc, vážím si toho. Psaní nepomůže změnit, ale uleví…

  7. mamamia napsal:

    také ti držím pěsti…

  8. pegonela napsal:

    Pro doplnění: V pondělí mi přišel policista říct, že můj bývalý manžel zemřel. Celý život ubližoval. Zemřel sám, bez pomoci, sourozenci se ho vzdali. Je to smutné, o mrtvých se říká, že se o nich má mluvit jen to dobré. Ale já bych pak musela být němá. V neděli jsem přitom měla narozeniny… Tak si říkám, že jsem měla zlý život, ale že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“

    …Bude zpopelněn na náklady státu. :-(
    Mohl mít všechno: Krásného a zdravého syna, manželku, která, když miluje, stojí za mužem. A zemřel tak, jak zemřel…

  9. Palka napsal:

    Pegonelo, ten příběh je úžasně napsaný, i když mi běhal mráz po zádech. Moc Ti přeji, abys našla v životě konečně partnera, který by nejen bral, ale také on dával. Abys měla v něm velkou oporu, dobrého kamaráda, zkrátka, abys mohla žít naplno a být šťastná!

  10. pegonela napsal:

    Děkuji, Pavli, ale už jsem srab. Bojím se moc, a tak nehledám. A sám nepřijde. Možná zůstanu navždy sama, přesto mám nejhorší za sebou.

  11. pegonela napsal:

    Píši rovnou pod článek, protože na soukromé zprávy nedostávám odpovědi: Proč mi psalo už asi třicet lidí, kteří ještě pro článek nehlasovali, že jim nejde hlasovat? Připadá mi takto soutěž nefér. Svěřím se se svým životem, a bylo to dost těžké, slibuji si, že budu seriózně soutěžit, a ono to nejde :-( .
    Zveřejnit fakta o mém životě nebylo lehké. Čekala jsem 14 let na to, abych se vypsala z toho, co mi život uštědřil. Nakonec jsem tak rozhodla, aby si ženy, které mají podobný osud, uvědomily, že je nás víc a dá se z toho vyjít když ne vítězněm, tak alespoň obstojně.

  12. pegonela napsal:

    Mám tam překlep a nevím, jak ho opravit.

  13. hlavička napsal:

    Krásný a smutný příběh…Pavli přeji ti aby se vše v dobré obrátilo a aby jsi se měla se synem jen krásně

  14. pegonela napsal:

    Snad, děkuji, hlavičko.

  15. berenica napsal:

    Tak hlavně hodně síly a přeji štěstí a hlavně zdravíčko.

  16. Timea napsal:

    Milá Pegonelo,
    věta: „my ale máme od něj klid, a to je k nezaplacení“ je přesně jako by vycházela z mých úst. Tuším, o čem píšeš a to, co jsi prožila bylo šílené. Ale už teď jsi z toho vyšla jako vítězka – dokázala jsi odejít. Stala se z tebe nezávislá žena. Máš můj obdiv. Sama z vlastní zkušenosti vím, že opravdu platí: Co tě nezabije, to tě posílí. Jednou, když na mě manžel fyzicky zaútočil, musela jsem utéct z domu, byla ve mě malá dušička, děti se měly tou dobou vracet ze školy a já měla strach, že jeho agrese se obrátí proti nim, když já nebudu v dosahu… Dnes jsem taky rozvedená ( šťastně ) a vím, že většinou dětem jen prospějě, když se matce podaří z takovéhoto vztahu vymanit. Zatím jsem ale nesebrala odvahu jako ty, abych zveřejnila svůj vlastí příběh.
    Přeju v životě štěstí a zdraví.
    Timea

  17. pegonela napsal:

    Timeo, to nevadí, já to napsala za všechny, co toto zažily. Je to už dost let, tak to beru jako zlý sen nebo možná film, který jsem někdy někde viděla.
    Osobně je mi moc líto dětí z rodin, kde máma ještě nenajde odvahu. Můj syn naštěstí svého otce nikdy nezažil. Ne v době, kdy by si to mohl pamatovat. Ale také jsem slyšela o ženě, která noc co noc utíkala v noční košili před rozběsněným manželem, jedno dítě v pyžamu za ruku, druhé, malinké, spící v náručí. To je i pro ty děti trauma na celý život…:-(

  18. Jiřina Chlebovská napsal:

    přeji jen samé štěstí :-)

  19. pegonela napsal:

    Děkuji, Jiřinko. Když ne štěstí, stačí aspoň spokojenost. Mám fakt problém věřit chlapům.

  20. anitram napsal:

    Moc krásně napsaný životní příběh.
    Přeji Ti hodně štěstí, radosti a spokojenosti do dalšího života.

  21. pegonela napsal:

    Také Tobě děkuji, Martinko, a přeji podobné. I radost z krásného vnoučka :-) .

Napsat komentář

Chci dostávat informace o nových reakcích prostřednictvím e-mailu.