Můj boj s rakovinou prsu

rakovina_prsu

     Jsem docela obyčejná žena dnes již ve věku 45 let. Začalo to vše úplně nevinně a pozvolna. A to je na tom to nejzrádnější. Všude slyšíme a čteme, jak je důležitá prevence. Já se tím držela a poctivě jsem navštěvovala gynekologii. Také jsem si při mytí a sprchování občas sama vyšetřovala prsa  a  vše bylo v pořádku do mých  asi 43 let.  Do té doby jsem se cítila dobře a nic jsem nepozorovala, možná i proto, že cvičím jógu. Udržovala jsem se v kondici  a v pohodě jsem zvládala běžné každodenní starosti v práci i doma. Můj organismus začal vysílat první signály asi rok před tím, což jsem v tu dobu ještě netušila.

 

     Začalo to tím, že jsem si šla na jaře vyřídit potvrzení k obvodnímu lékaři na výměnu řidičského průkazu. Moje lékařka zjistila, že jsem u ní již hodně dlouho nebyla a nemám  žádná vyšetření. Tak mi udělala nějaká běžná vyšetření a také mě poslala na rozbory krve. Všechny výsledky byly v pořádku,  až na železo, kterého jsem měla v krvi nadměrné množství. Lékařka se mě dotazovala, zda jsem nebrala nějaké potravinové doplňky, ale já jsem nic neužívala. Vzhledem k tomu, že už jsme to dál neřešily, tak jsem si myslela, že je to jen nějaký momentální stav. Ale asi už to byl ten prvotní signál, že se něco v mém organismu děje. Začala jsem být častěji unavená, jenže jsem si říkala, že v dnešní uspěchané době je to normální a většina lidí se také potýká s únavou. Na podzim jsem navíc prožila dost nepříjemných událostí v rodině a to možná bylo spouštěcím mechanismem pro tuto nemoc. V zimě po Vánocích jsem už při mytí nahmatala nějakou bulku na prsu. Ale stále jsem si nepřipouštěla, že by to mohla být rakovina. Má dcera mě však nutila, ať s tím určitě zajdu k lékaři, aby se něco nezanedbalo. Tak jsem ji poslechla a šla na gynekologii. Když mě lékařka vyšetřila, tak zjistila, že opravdu nahmatala bulku asi jako lískový oříšek a raději mě poslala na vyšetření ultrazvukem. Byla jsem přesvědčená, že to dobře dopadne. Jenže na vyšetření mi něco našli. Ihned mě poslali ještě i na mamograf. Je to nepříjemné vyšetření, ale dnes už vím, že hodně důležité. Poté mi udělali biopsii prsu, což probíhalo tak, že mi nařízli kůži a vpravili do prsu takové kleště, které uštíply  kus rizikové tkáně , kterou poslali na rozbor, aby zjistili, zda  se jedná o zhoubný nádor. Byla to pro mě nekonečně dlouhá doba, než jsem se dověděla  výsledek na mamologii. V tu dobu jsem byla sama s dvěmi již dospělými dětmi a ty mi byly oporou. Společně jsme věřili, že  to bude dobré a vůbec jsme netušili, jak těžká a složitá cesta je před námi. 

 

        Pro výsledek vyšetření jsem šla na mamologii a má sestra mě doprovázela, abych na to nebyla v danou chvíli sama. Dodnes jsem jí vděčná, že tam se mnou šla. Je to hrozné slyšet tu krutou pravdu, že je to rakovina a být na to sám. Já si v tu chvíli uvědomila,  jak je důležitá rodina a jak mám skvělou sestru. Paní doktorka mi hned naplánovala termín operace  na chirurgii, a to 9.3.2011 s nástupem do nemocnice 8.3.2011 a vyšetření na nukleární medicíně FN v Porubě. Musela jsem jít před mamární komisi, kde bylo několik odborníků – mamolog,onkolog,radiolog  a další. Začalo mi docházet, že je to vážné a v hlavě se mi honily různé myšlenky.  Nejhorší pro mě bylo, jak tohle řeknu svým dětem, které měly zrovna těžké a náročné období doma i ve škole, neboť dcera měla před státnicemi a syn před maturitou a já pro ně byla jediná jistota a opora.

Do té doby jsem se snažila být stále nad věcí, ale když jsem se dozvěděla, že mě nečeká jen operace, ale dlouhodobá léčba, která mě vyřadí z normálního života tak asi na rok, tak jsem se úplně zhroutila, protože jsem si najednou uvědomila, jak se mě i mým dětem změní dosavadní život, jistota práce a finance. Uvažovala jsem nad tím, jak to bude dál, co mě vlastně čeká, jestli nepřijdu o práci, když budu tak dlouho na nemocenské a také nad tím, kolik vůbec dnes činí nemocenská, neboť u firmy, kde pracuji již 11 let, jsem ještě na nemocenské nebyla.  Jestli se s dětmi vůbec uživíme a zda je udržím na studiích, neboť má výplata byl můj jediný příjem.  Byla to pro mě po všech stránkách nejtěžší životní situace, jakou jsem kdy zažila, i když jsem zrovna růžový život před tím neměla. Ale zároveň můžu říct, že mě to i obohatilo, neboť jsem poznala jaké  lidi mám kolem sebe a můžu říct, že mé děti, má rodina, mí přátelé se zachovali úžasně. Hrozně mi pomáhali, už jen tím, že na mě mysleli,  navštěvovali mě a cokoli jsem potřebovala, tak mi pomohli. Také díky kamarádce ze studií, která je zdravotník, jsem zvládala vše mnohem lépe, neboť rozjela kampaň na mé vyléčení a zjišťovala pro mě potřebné informace a doporučení k léčbě.

 

         Do té doby jsem vůbec netušila, kolik je u nás pacientů s onkologickým onemocněním a bylo to pro mě hodně stresující, že jsou to lidé různých věkových kategorií od malých dětí až po staré lidi a s různou úspěšností léčby. Já jsem si dala cíl, že se musím vyléčit kvůli svým dětem, rodině a přátelům a stále jsem si to v duchu opakovala a nepřipouštěla jsem si, že bych se nevyléčila.  I díky jógy jsem dokázala pozitivně myslet a bojovat.  Operaci jsem zvládla bez větších potíží.  Paní doktorka, která mě operovala, odvedla skvělou práci. Od počátku na mě udělala dobrý dojem a moc jsem jí věřila.  Jizva se dobře hojila a dnes už téměř není vidět. Po operaci jsem opět čekala na výsledky histologie, která určila typ nádoru a podle toho mi byla nasazena další léčba ozařováním  a biochemická léčba.  Pro mě jako pro laika to byly jen pojmy a přesně jsem si nedovedla představit, co mě čeká.

     Musela jsem nastoupit asi měsíc od operace ozařování prsu. Celkem mi bylo předepsáno 33 ozářek. Jezdila jsem  sanitou na radiologii do Nového Jičína každý den mimo víkendy. Bylo to náročné. Nám pacientům zakreslovali místa, kde bude ozařování prováděno. Byla jsem pomalovaná a nesměla jsem si to smýt, aby laboranti  viděli místo, které budou ozařovat. Samotné ozařování trvá asi 5 minut a není bolestivé, ale čekání a cesta tam  i zpět jsou zdlouhavé a únavné.  Asi po 20 ozařování jsem měla úplně spálenou kůži na prsu. Spálenina se ale nesmí ničím mazat, může se  pouze desinfekcí vyčistit kvůli ozařování. Konec ozařování už byl pro mě utrpením,  protože jsem od bolesti nemohla spát,  navíc se mi rozpoutal suchý neustávající kašel, který byl asi také průvodním  jevem a v puse jsem neustále cítila pachuť papíru.        

 

     Myslela jsem si, že ozařováním bude vše za mnou, ale u mě byl zjištěn tumor, který je pozitivní na estrogen, což je ženský hormon. Musela jsem tedy podstoupit ještě umělé vyvolání přechodu, aby se tento hormon již netvořil a nesměla jsem menstruovat. Vpichovali mi do břicha ZOLADEX a dále jsem brala biochemickou léčbu Tamoxifen. Tato léčba mi způsobila další komplikace. Musela jsem jí tedy vysadit. Po konsultaci s gynekoložkou a onkologem mi bylo navrženo, abych se podrobila další operaci tentokrát gynekologické, kdy mi bude odebrána děloha a vaječníky.  Nezbylo mi než souhlasit, protože jsem to chtěla mít už vše za sebou a být vyléčená. Vyléčila jsem si spáleniny a šla na další operaci, kterou jsem opět zvládla. Takže v krátkém období mezi březnem a červnem 2011 jsem tohle všechno absolvovala.  Moje tělo dostalo hodně zabrat, ale snažila jsem se ze všech sil posílit imunitu a dobíjet energii, aby dobře probíhala rekonvalescence. Na doporučení mé kamarádky jsem začala hned po první operaci pít řepový džus a jiné zeleninové džusy. Také pravidelně denně od té doby konzumuji kustovnici čínskou neboli góji, která mi hodně posílila imunitu organismu, doplnila potřebné minerály a stopové prvky.  Je to červené sušené ovoce velikosti  rozinky . Dávám si ji do jogurtu nebo jen tak místo bonbónku. Snažím se jíst zdravě,  méně masa a když tak jen krůtí, ryby a hodně banány, ovoce a zeleninu.

Také se snažím s mým pejskem hodně chodit na procházky, pokud mi to čas dovoluje a také stále cvičím jógu. Dnes už se cítím dobře a jsem moc ráda, že jsem to tak zvládla. Do práce jsem se vrátila už v listopadu.  Nikdo nechtěl věřit, co všechno mám za sebou. Nebylo to na mě vůbec poznat. Nyní už chodím jen na pravidelné kontroly na onkologii a mamologii. Jsem ráda, že lékaři nás takto hlídají. Určitě jsem klidnější. Dnes už z preventivních důvodů beru jen antihormony.  Minulý týden jsem byla na kontrole a také na odběru krve. Vše je v pořádku a věřím, že to takto ještě dlouho bude. Můj názor je, že víra a pozitivní myšlení  je v tomto případě  hodně důležité a určitě pomohlo k mé úspěšné léčbě. V životě je přece mnoho důvodů proč bojovat a nevzdát to.

 

 Pisatelka D.L.          

 

Hodnocení článku:

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Můžete přeskočit na konec komentářů a zanechat reakci. Příkaz PING není nyní povolen.

Napsat komentář

Chci dostávat informace o nových reakcích prostřednictvím e-mailu.